Mirošovské panské sídlo od středověku po renesanci

Zámek není prvním panským sídlem Mirošova. Jeho předchůdcem byla středověká tvrz rytířského rodu Ronšperků, situovaná zhruba 500 m východně od zámku. Díky tomu, že páni z Ronšperka provozovali „řemeslo“ vznešených lapků, bylo toto sídlo okolo roku 1417 vypáleno. Zachoval se pouze pahorek obklopený příkopem a vnějším valem. Temeno pahorku je v současnosti sakrálním místem s novogotickou kapličkou Panny Marie Lurdské, kde stojí také památná lípa.

Nové panské sídlo v podobě renesanční tvrze vybudovali v Mirošově Grispekové z Grispeku. Mezi léty 1550–1555 vyplatil zadlužené panství Florián Grispek z Grispeku. Florián Grispek byl vynikajícím diplomatem, ekonomem, těžebním znalcem a působil ve vysokých funkcích na dvoře Ferdinanda I. Vedle toho měl i radostné hobby, kterým bylo plození dětí (měl jich 24, z nichž jej 7 synů přežilo). Samotnou renesanční tvrz zbudoval zřejmě až jeho syn Ferdinand okolo roku 1588. Tato renesanční tvrz je dnes včleněna do pozdějšího barokního zámku coby jeho severní křídlo.

Mirošovský zámek za baroka

Ferdinand z Grispeku (na rozdíl od svého otce) zemřel bezdětný. Po něm se na panství i zámku střídali nevýznamní majitelé až do roku 1671, kdy jej zdědil plzeňský hejtman František Diviš Vratislav. Ten si Mirošov vybral za svůj domov, a protože rozuměl těžbě a zpracování kovů, změnil mirošovské panství ze zemědělského na „industriální“. Dařilo se mu tak, že na své náklady (v roce 1675) přestavěl farní gotický kostel sv. Jakuba v Chylicích.

Františkův vnuk Jan Antonín Vratislav z Mitrovic dosáhl šlechtického stavu. Byl povýšen na hraběte a úměrně tomu zveleboval své bydliště. Nejprve rozšířil mirošovskou kapli sv. Josefa na trojlodní kostel s bohatou sochařskou výzdobou. Poté se pustil i do rekonstrukce zámku. Projekt mu vypracoval proslulý plzeňský architekt Jakub Auguston mladší, pod jehož vedením byla přestavba dokončena roku 1723.

Protože však Jan Antonín zabředl do dluhů, byla téhož roku na zámek uvalena nucená správa. V následné dražbě zámek získala císařská dvorní komora, která jej degradovala na nedůstojné kancelářské, správní a ubytovací zázemí. Ze vsi Mirošov se tak postupně formovalo poddanské městečko s několika řemeslnými cechy.

Mirošovský zámek v období industriálního rozvoje

Když se v r. 1834 zjistilo, že Mirošov leží na významném ložisku černého uhlí, začal zámek přecházet z rukou jednoho zájemce o těžbu do rukou druhého. V těžařském období zámek získal novou, romantizující úpravu na druhém podlaží.

Po tomto ekonomicky úspěšném období došlo k zániku těžby a (v roce 1904) k uzavření všech velkých dolů. Zámek se tak dostal do své další dražby a koupil jej (v roce 1907) bohatý obchodník Max Maendel. Ten byl skvělým hospodářem a zámecký statek s veškerým příslušenstvím (pivovarem, cihelnou, lomy, polnostmi a lesy) znovu vzkvétal. Následníkem Maxe byl jeho syn Josef Maendl, rovněž hospodárný muž, a navíc lidumil. Jeho problémem se ale stal přízrak druhé světové války a nástup fašismu. Byl totiž Žid…

Mirošovský zámek za druhé světové války

Takřka ihned po zahájení okupace (v r. 1939) byl na základě tzv. norimberských zákonů mirošovský zámek neárijskému vlastníku zabaven a podřízen státní správě. Od ní jej odkoupil JUDr. Ladislav Karel Feierabend, který se ale s původním majitelem Josefem Maendlem gentlemansky vyrovnal. Finanční kompenzací umožnil Feirabend Josefu Maendlovi a jeho blízkým odjet do bezpečí v USA. Maendlovi na tento velkorysý akt nikdy nezapomněli a vyjadřovali i po válce Feirabendovi svůj srdečný vděk.

Feierabend byl vůbec jednou z nejvýznamnějších osobností české scény. Působil jako ministr zemědělství, podporoval protektorátní odboj a roku 1940 prchal před zatčením. O významu této osobnosti svědčí fakt, že se stal v roce 1941 ministrem financí londýnské exilové vlády.

Po válce se s Benešovou vládou rozešel a vrátil se do Mirošova. Zde ale (po nedbalém hospodaření okupační správy) převzal a hradil dluhy. Dá se tedy říci, že zámek platil třikrát: státní správě, Maendelovi a poválečné národní správě. Nejhorší bylo, že po komunistickém puči v únoru 1948 utíkal podruhé. Tentokrát s celou rodinou tajně emigroval do Anglie. Zde psal knihy, pracoval jako ekonomický poradce a působil v prozápadním rozhlasu. Zemřel náhle v rakouském Villachu r. 1969.

Mirošovský zámek v období socialismu

Po Feierabendově útěku byl zámek se statkem vyvlastněn a převeden pod Československé státní statky. Interiér byl rozkraden a budova využívaná jako ubytovna pro zemědělské dělníky.

Po skončení komunistického totalitního období zámek restituovala paní Hana Ludikarová, dcera L. Feierabenda. Zámek díky ní prošel generální opravou a začal růst do své původní krásy.

Historické podklady pro text dodal RNDr. Martin Lang.